Recenze na knihu
I ticho zpívá (poškozená) Marissa Stapleyová

Kniha pro mě měla velký potenciál a zaujala mě originálním námětem. Počáteční pozitivní dojem však postupně narušovalo nelogické chování hlavních postav a častá protiřečení. Čtenář je tak opakovaně konfrontován s otázkami, na které kniha nedává jasnou odpověď: je sláva dobrá, nebo špatná? Je lepší své sny jen snít, nebo je skutečně žít? Problémem je i způsob, jakým kniha nahlíží na drogy – jejich nebezpečí je upozaděno a příběh působí, jako by láska automaticky zaručovala šťastný konec bez skutečných následků.

Román z muzikantského prostředí zasazený do devadesátkového období, které bylo v mnoha ohledech svobodným obdobím, tzn. drogy, sex a rokenrol. Jane se s Elijahem seznámí přes internet, později si píší dopisy, na které jí však později přijde její máma, která chce svou dceru vychovávat po svém a určitě ne ve stylu a hudbě, kterou její dcera poslouchá. Po neshodách, které mezi sebou mají, tak Jane v den své plnoletosti utíká z domu do Seattlu za Elijahem, který jí rozumí a umí jí naslouchat. Začíná žít v jeho rodině, účastní se zkoušek jeho kapely, ale tam ji chce vyčlenit člen kapely Kim. Kapela se rozpadá a zakládají si svou kapelu The Lightning Bottles. Krutost v hudebním průmyslu a jejich životní styl, ve kterém nechybělo velké množství drog a alkoholu, zapříčiní, že jejich fanouškovská základna vinit Jane za její mrzoutství. Během pobytu na Islandu při další z mnoha hádek Elijah odpluje na loďce. Najde se pak jen bota a bunda nasáklá vodou... Po letech sousedka Jane, mladinká Hen (obdivovatelka kapely), objeví v Berlíně graffiti, na kterých jsou Žebro a Adam – kresby, co Elijah kreslil Jane, a rozběhne se tak pátrání a vzpomínání na období před... Kniha si mě velmi získala tím, jak se dobře četla, ač je možná pro čtenáře 17+. Miluju rockovou hudbu 90. let a v té době jsem i já chodila do rockových klubů.