Za pět minut zvoní aneb Návrat do školních lavic s českými autory | RECENZE

Pokud se jen trochu orientujete v českých autorech současnosti, určitě znáte jména jako Kateřina Šardická, Radek Malý nebo Aleš Novotný. O něco méně známá mohou být jména ostatních autorů z této povídkové sbírky, mi ovšem přijde důležité je zmínit. Jedná se tedy o Michaelu Merglovou, Evu Maříkovou, Evu Pospíšilovou a Kláru Pospíšilovou, Janu Pavloškovou, Karolínu Skácelovou, Michaelu Červenkovou, Lenku Poláčkovou, Zuzanu Žáčkovou a Kláru Novákovou. Každý z těchto autorů napsal osobitou povídku, pravděpodobně typickou pro svůj autorský styl, já ovšem od nikoho z nich nic nečetla, takže porovnávání s dalšími díly vás milostivě ušetřím.

Stejně tak vás ušetřím nějakých opisů povídek, které mě příliš nezaujaly. Za sebe bych řekla, že to bylo tak 50 na 50. Kniha kombinuje příběhy vážné i zábavné, romantiku i klasické školní lapálie, které potkaly či potkají velkou část z nás. I já se při čtení (ve svých skoro třiceti letech) vrátila do školních lavic, i když upřímně, jako učitelka jsem z nich nikdy tak docela neodešla. Z některých příběhů mě mrazilo, jiné zahřály a ostatní v knize tak nějak byly… prostě tam existovaly, ale něco jim chybělo, ať už do rozsahu, pořádného rozřešení nebo neuspěchanosti závěru či zajímavých postav.

Za pět minut zvoní

Abych pravdu řekla, hned první povídka (Slabý kus) byla z těch mrazivých. Po ní jsem knihu na nějakou dobu odložila a nemohla jsem se k ní dokopat, téma šikany ze strany žáků i učitelů bylo až moc uvěřitelné a nepříjemné. Dalších pár povídek pak ale zahrálo na správnou notu a knihu jsem dočetla během pár dní. Obzvlášť mě zaujal styl Evy a Kláry Pospíšilových, který je takový snový. Atmosféra jejich povídky Samozřejmě byl čtvrtek mi připomínala knihu Dej mi své jméno.

Dalším světlým bodem, tentokrát spíš z té romanticky zábavné kategorie byla povídka Stručný průřez jednou láskou. Ta mě hodně pobavila, zejména ten závěr, pecka.

Opomenout nechci ani povídku Libri prohibiti, která má dokonce lehce detektivní námět a je skvělá a napínavá i na celkem malém rozsahu. Událost od Kateřiny Šardické je pro změnu hrozně nepříjemná! Velmi dobře napsaná, ale upřímně jsem byla během čtení znechucená, měla jsem husinu a cítila jsem vztek. Závěr mi ale přesto všechno vyvolal (takový škodolibý) úsměv na tváři.

Poslední povídka Smím prosit? pro mě byla i samotným vrcholem pomyslné pyramidy. Vtipná, ale zároveň velmi blízká něčemu, co jsem sama na gymnáziu zažila. I když jen v roli pozorovatele.

Upřímně můžu říct, že jsem si sbírku užila. Povídky byly krátké, takže ani ty slabší nebyly nepřekonatelnou překážkou. Navíc, nebyly to vyloženě špatné povídky, jen prostě neobstály v konkurenci ostatních, alespoň podle mého názoru. Sbírku ovšem doporučuji školákům, studentům, učitelům i každému, kdo by si chtěl zavzpomínat na školní léta.