RECENZE: Sudetenland – Kotleta je mrtvý, ať žije Kyša!

Československý člověk neměl ve zvyku se široce usmívat. Buď se tvářil vážně, nebo se řehtal jako publikum na silvestrech Vladimíra Menšíka...

Willkommen daheim

Počátek devadesátek nebyl žádný med a v období těsně po sametové revoluci se dělo spoustu věcí. Co by se ale stalo, kdyby se přidalo další polínko do ohně v podobě malé úpravy historie? Co kdyby byl poválečný odsun Němců jen částečný? Zatímco republikou zmítá euforie z nově nabyté svobody, na Bruntálsku to začíná vřít jako v kotli. Dejte dohromady vystrašené Čechy, Němce, kteří mají pocit, že jejich hlas není slyšet, skupinu Skinheads agresivně útočící na Romy, k tomu přimíchejte pár celoživotních nacistů, a vznikne vám doutnající sopka těsně před výbuchem.

Mladý novinář přijíždí do Bruntálu a ihned pozná místní pohostinnost, když se přimotá do rvačky. Práce je práce, a tak zůstává na místě a připravuje půdu pro napsání článku, který přiblíží situaci okolo vznikajících národnostních třenic místních obyvatel. Když se zvedá ze země, na kterou ho poslala něčí laskavá pěst, nevyhne se myšlenkám na to, jestli byl vůbec rozumný nápad sem jezdit. Spoiler: Ne, nebyl.

Můj otec byl komunista, můj děda taky a oba navíc esenbáci. Neměl jsem důvod mít za bývalého režimu jakýkoliv strach, ale stejně jsem při pohledu na bílo-žluté auto cítil pokaždé úzkost...

Sudetenland

Nemohl jsem se ubránit překvapení. Sice jsem žádné jiné Leošovy knihy nečetl, ale i tak jsem si dokázal představit, jaké jeho postapokalyptické příběhy skrývají divočiny. Jakožto neználek si troufnu říct, že Sudetenland hodně vybočuje z jeho tvorby, protože působí velice civilně a nenápadně. Celá kniha tone v jakési mírnosti a víc než cokoliv jiného, vyniká vzniklá atmosféra popřevratové doby, možná trochu na úkor příběhové linky.

Uplynul zhruba týden od doby, kdy jsem knihu dočetl a na příběh i postavy v něm, jsem se musel chvíli rozpomínat. Jeden prvek mi ale v hlavě uvízl napevno, a tím je vybudované napětí. Nějakým způsobem jsem se dokázal vcítit do motivací všech zúčastněných národů. Velice dobře chápu Čechy obávající se o svůj majetek. Rozumím Němcům, kteří se cítí jako cizinci, i když ve svých domovech prožili celý život. Pro mě Sudetenland nevypráví příběh, ale popisuje nálady a pocity ve společnosti, minimálně té doby, protože i když se jedná o alternativní realitu, není těžké si představit, že to tak celé mohlo opravdu dopadnout. A úplně na konci nastává ta palčivá otázka pro každého čtenáře, který v Sudetenlandu žije dodnes: Nebylo by bývalo lepší, kdyby to dopadlo tak, jak to Leoš nastínil? Uznávám, že to pro mnohé bude asi provokativní a citlivé téma, faktem ale zůstává, že velká část pohraničí je přehlížená dodnes.

Prostě my Bittmani jsme jako králíci téhle země. Množíme se, zalezlí do hory Sudetenland, a každého, kdo nás z ní chce vytáhnout, kousneme...

Nerozhodný výsledek

František si šel nachvíli lehnout a nechal Leoše, ať si dělá, co chce. Na jednu stranu vznikla velice příjemná detektivka, která má ale tendenci tak trochu vysublimovat. Na stranu druhou dokázal napsat knihu s myšlenkami, které neustále nutí si pokládat tu samou otázku dokola a tím volně propadat fantazii. Co by kdyby? Tak zase někdy příště. Na přečtenou.