Odejít na jih - skvělý, drásavý i dojemný thriller plný nezapomenutelných postav | RECENZE

O těchto pocitech se autor zmiňuje hned v úvodním slovu, kde popisuje, jak mu dlouhodobě vadilo srovnávání se Stephenem Kingem, a jak se nenaplnila očekávání ohledně přijetí právě Smrti před úsvitem, kterou považoval za to nejlepší, co kdy napsal. Obtížnost vymanit se ze žánrových škatulek a smlouva, která ho vázala vydat dvě knihy, ho přiměly k napsání příběhu, který je opět vším, jen ne jednoduše zařaditelným do té, či oné žánrové sekce.

Ačkoli zde tentokrát nejsou nadpřirozené prvky či magie jako posledně, stále je jasně patrný autorův jedinečný styl psaní a talent vytvořit postavy, se kterými se velmi snadno sžijete. Postavy, které nejsou černobílé, ale mají jasně načrtnuté motivace a jde o velmi uvěřitelné lidi „z masa a kostí.“ Jedná se o silně depresivní příběh, jenž ve svém závěru přináší i jakési smíření a příslib klidnější budoucnosti. Kniha má dvě nesmírně silné stránky, které vás prakticky okamžitě zaujmou. Pokud nepočítáme tu třetí, tedy nádhernou obálku.

Odejít na jih

Jednou je geniální název, který naštěstí zůstal v češtině nepozměněn (na rozdíl od Smrti před úsvitem, jež v angličtině nese název Boy's Life). A je to jedině dobře, protože naprosto skvěle odráží jednu ze zásadních myšlenek díla. Odejít na jih je totiž v románu fráze, kterou vojáci ve Vietnamu používali, když někdo z nich vlivem okolních událostí přišel o rozum. A také, jak se později dozvíme, tuto frázi používají Cajunové v momentě, kdy někdo zemře. Druhou nesmírně silnou a vtahující záležitostí, je mnohoznačná první věta, která vás okamžitě vrhne do zprvu bezvýchodné nálady díla, odráží i protagonistovo trauma a řadí se k vůbec nejlepším začátkům, jaké jsem kdy četl.

Panovalo pekelné léto a vzduch páchl po hořících dětech…

Každá z výrazných postav v románu něco hledá, něco jí v životě chybí, a nakonec to svým způsobem nalezne. Ale za cenu velkých osobních ztrát. Všichni působí lidsky, uvěřitelně a mají zcela pochopitelné motivace pro to, co dělají. S každým výraznějším hrdinou na obou stranách spektra jde svým způsobem soucítit. Ačkoli se zde dějí ošklivé a nepříjemné věci, ve výsledku je to čtení nesmírně pozitivní. Což může znít jako oxymóron, ale není tomu tak.

Hlavním hrdinou je Dan Lambert. Veterán z Vietnamu, který si s sebou nese temná válečná traumata, vzpomínky, ale i následky vystavení se účinkům tragicky proslulého pesticidu Agent Orange. Dan je rozvedený, s manželkou a dítětem není v kontaktu a umírá na rakovinu. To nezní jako příjemný začátek románu, že? A bude hůř. Vše totiž nabere na obrátkách, kdy se banka po opoždění splátek rozhodne Danovi zabavit auto, na kterém je jako tesař na volné noze existenčně závislý. Dojde k potyčce s bankéřem a ochrankou a Dan v sebeobraně bodyguardovou zbraní úředníka zastřelí.

Ve chvilkovém vypětí nechá jednat instinkty vojáka. Odejde na jih. Poté se rozhodne utéct. Čímž si zpečetí osud. Banka na něj vypíše odměnu a v patách mu tak krom policie jsou i dva lovci odměn. Jeden z nich je chladný profesionál Flint Murtaugh, který má v sobě siamské dvojče Clinta, díky čemuž má v hrudníku třetí ruku a na boku hlavu svého bratra (ano, to tu opravdu je). Druhým je zelenáč, obtloustlý imitátor Elvise Presleyho jménem Pelvis Eisley (ano, tak se opravdu jmenuje), který nedá ani ránu bez nezdravého jídla a svého buldočka jménem Mama.

Útěk Dana zavede do louisianských močálů, kde je ruka zákona povážlivě krátká, zatímco drogové kartely a všelijaké podivné existence zde mají pré. K tomu přičtěme setkání s dívkou jménem Arden, která je zohyzděná mateřským znaménkem na tváři a chce v bažinách najít mýtickou léčitelku, zvanou Zářivá dívka. To je ve stručnosti a bez větších spoilerů příběh tohoto díla.

Verdikt

Odejít na jih je nádherně drásavým thrillerem z neotřelého prostředí Louisiany, který u mě osobně jen posiluje pozici Roberta R. McCammona jako jednoho z nejlepších vypravěčů, s jakými jsem měl tu čest se setkat. Naoko béčkový námět rozpracovává do překvapivě promyšlené šíře a román, který byl napsán jaksi natruc, v sobě skrývá nesmírně silné poselství. Má tah na branku, silné a neotřelé postavy, a drží se mnohem více při zemi než nadpřirozená Smrti před úsvitem. Ačkoli s autorem souzním v tom, že právě jeho předchozí kniha je lepší a rozhodně jde o životní dílo, Odejít na jih je taktéž výborným čtením, u kterého se poměrně obtížně hledá žánrová škatulka, do níž by zapadlo.

A byť se mnohem méně vymyká a je přímočařejší, šlo o pohlcující zážitek, kterého se dočkáte u málokterého románu. Dojde na boj o život, nebývale lidské osudy postav, ale i tarantinovsky přepálenou akci jako vystřiženou z nějakého akčního bijáku. A taky je tu závěr, jenž vás dost možná dojme a ty citlivější povahy třeba i rozpláče. Další nádherná kniha, na kterou budu dlouho vzpomínat. Nemohu jinak, než ji doporučit všemi deseti…