Ilias a Odyssea. Výběr zpěvů z básnických eposů řeckého starověku Audiokniha (Mp3)

Komentář k původnímu LP 0 18 0424 z roku 1968: Přebohatou obrazností plastickou zvládl řecký člověk vzrušení, úžas i tíhu dojmů z tohoto světa a dal mu jméno kosmos, tj. řád. Sám pak vystoupiv nad přírodu tvořivou a dodnes udivující činností mýtotvornou, v níž usiloval pochopit nejen tento svět, ale i sama sebe, silně a úspěšně chtěl soulad s kosmem. Homérova Ilias a Odyssea, nejstarší písemné památky řecké, jsou v tomto smyslu nejen pochopením a výkladem života, ale i svědectvím mocné lásky k němu. Voltaire kdesi napsal, že Homér bude ještě dlouho slavný, protože jej nikdo nečte. Naše ukázky mají ctižádost - ostatně zcela v duchu antické tradice - přispět k tomu, aby byl tedy slyšen! Není ostatně žádným tajemstvím, že vskutku umělecká recitace přispívá podstatně nejen k optimálnímu pochopení verše, ale i k objevování takových složek básnického díla, které jsme předtím při tiché četbě nevnímali. Charakteristickými ukázkami z Iliady a Odysseje chceme dnešním ctitelům antické poezie přiblížit nedostižné vzory starořecké epiky, která se dožila rozkvětu počátkem I. tisíciletí př. n. l. u Aiolů v Malé Asii. Vzrušující a dramatická látka vyrostla ve vzpomínkách na boje o dobytí Troady, krajiny na severním maloasijském pobřeží, z tzv. trojského cyklu, jehož jádrem byla výprava Řeků proti Tróji. Obsahem Iliady jsou děje desátého roku dobývání Tróje. Vůdce Řeků Agamemnón je nucen vydat zajatou Chryseovnu a za to odnímá nejstatečnějšímu hrdinovi před Trójou Achilleovi jeho zajatkyni Briseovnu. Achilleus se rozhněvá a straní se boje. Jeho božská matka Thetis vymůže na Diovi slib, že Trójané budou tak dlouho vítězit, dokud se Achilleovi nedostane zadostiučinění. Teprve když Hektór, nejstatečnější z Trójanů, usmrtil Achilleova přítele Patrokla, Achilleus se opět účastní boje a zabije Hektora a mrtvolu vydá jeho otci Priamovi. S herojskou Iliadou kontrastuje výrazně spíše dobrodružná a pohádková Odyssea, která líčí osudy chytrého a lstivého Odyssea na bludné pouti při návratu do rodné Ithaky. Četní nápadníci Pénelopiny se po dobu Odysseovy nepřítomnosti ucházejí o její přízeň, pustoší dům i majetek Odysseův a nutí Pénelopu ke sňatku. Věrná Pénelopa však pevně věří v Odysseův návrat. Po četných nehodách přistane konečně Odysseus jako trosečník u ostrova Ógygie, kde jej poutala nymfa Kalypsó. S pomocí Faiéků se konečně dostane do vlasti, pobije nápadníky a šťastně se shledá s Pénelopou i se svým otcem Láertem. Obě homérské básně jsou zalidněny obsáhlou galerií individuálních charakterů, z nichž některé se blíží k typům vskutku nadčasovým. S Helenou, která svým půvabem přivodí vlastně válku mezi Řeky a Trójany, kontrastuje výrazně Andromacha, milující a oddaná choť Hektorova. Proti lehkomyslnému krasavci Paridovi statečný hrdina i něžný otec rodiny Hektór, hrdý Agamemnón, nebojácný Aiás, váhavý Meneláos, vznětlivý Diomédés, bystrý a chytrý Odysseus. V Odysseji má Helena neméně ušlechtilý protiklad v Pénelopě, oddané a věrné choti Odysseově. Krásný a statečný Achilleus bude vždycky dojímat krátkostí svého lidského údělu a nevýslovnou láskou k životu. Je pravda, že se tyto charaktery neopakují. Výrazně odlišené charaktery jsou pečlivě individualizovány. Homér tu vlastně uměním svého plastického realismu zachytil dovršující se proces zrození individua uvnitř rodové společnosti. Literární historie však při vší úctě k životnosti homérských charakterů jim vytýká jistou statičnost, nedostatek vnitřního rozvoje. Tato výtka je však podle našeho mínění jistým anachronismem. Ještě Goethe pod vlivem francouzského klasicismu kladl důraz na obecné v člověku; i jeho zajímá povaha jen jako výsledný stav, neví ještě o tom, že charakter se vyvíjí, utváří v činnosti! Nikde nelíčí charakter v procesu jeho vznikání. Charakter je tu spíše plodem přírody. Je to zpravidla převaha jedné složky, která převažuje a ovlivňuje tak daný charakter (Egmont ovlivňuje ostatní láskou, Faust touhou po poznání apod.). Neprávem bývá homérským hrdinům vytýkán nedostatek analýzy vnitřních zážitků. Teprve mnohem později, kdy mýtus již nebyl s to vycházet vstříc rozmanitým obměnám lidského soužení, novodobý román, zvláště psychologický, osamělé hledání vnitřní jistoty, rozvinul k dokonalosti umění introspekce a analýzy zážitků lidského nitra. Je-li oběma básním cizí líčení přírody jako pozadí jednotlivých dějů, básník často sahá k přírodě pro přirovnání vskutku sugestivní. Síla rozumu, statečnost, hrdinství, lidskost, přátelství a láska - to byl svět hodnot hrdinů v obou eposech Hemérových. A nebyl by to lidský úděl, kdyby s tou plností a vášnivostí života nekontrastovala skutečnost smrti. Poslechněte si jen rozmluvu Achilleovu se stínem mrtvého přítele Patrokla. Illias je tedy eposem války, Odyssea míru. Obě básně měly nesmírný význam pro Řeky, působily na jejich poezii i prózu, na umění výtvarné, na vědu, filosofii, na výchovu i na celý národní život Řeků. Pro budoucí věky se staly nedostižným vzorem epiky. Na rozhraní 6. a 5. stol. př. n. l. vznikla epická skladba Válka žab a myší, která paroduje látky malého významu, jež však byly odívány do tradiční epické formy. Do češtiny ji nově přeložil O. Smrčka (Světová četba, sv. 199). Významný je vliv homérských básní na evropské literatury zejména od 14. stol. (Petrarca, Boccaccio). Pohádkových momentů Odysseje používali Ariosro v Itálii, Spencer v Anglii, Hans Sachs v Německu. Také Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1575) nese stopy vlivu Homérova. Humanitní složky obou eposů vysoce ocenil Herder. Nemenší vliv měl Homér v Rusku (Puškin, Tolstoj, Gogol, Bělinskij). do naší staročeské literatury se sice dostala historie o válce trojské, avšak nebyla tu tlumočena tradice antická, nýbrž byla tu obměňována toliko vypravování poklasická. Naši romantikové studovali s nadšením mezi jiným také Homérovu Ilias a Odysseu. Plodem tohoto zájmu byl však toliko stesk a lítost, že se v naší dávné minulosti nemůžeme pochlubit něčím podobným. Snad i to byl jeden z motivů, jež vedly ke vzniku Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Až do novověku byl za autora obou básní pokládán Homér. Teprve v 19. stol. se rozvinula diskuse, jsou-li tyto básně mechanickým spojením navzájem nesouvislých epických básní na témata z pověstí trojského cyklu (teorie písňová), či vznikly-li rozšířením jakéhosi "jádra", které obsahovalo již všechny základní momenty látky obou básní. uvážíme-li výraznou jednotnost uměleckého plánu obou básní, sotva dáme za pravdu myšlence, že básně vznikly pouhým sebráním epických básní menších. Přijmeme-li však názor, že každá z obou básní musí být plodem jednoho autora, zůstává otevřenou otázka, je-li autorem obou Homér sám či máme-li předpokládat existenci autorů dvou. Tvůrcem Iliady se zdá nepochybně Homér, který pocházel ze Smyrny a žil asi v 8. stol. př. n. l. Soudí se, že Odyssea je asi o sto let mladší a že je rovněž dílem geniálního básníka, ovšem nám prý neznámého. Proč tedy právě dnes Homér? Také ve slovesném umění je dnes možno pozorovat mučivé zproblematizování člověka a lidského života vůbec. Příliš velká část moderní literatury propadá dnes samoúčelné sebepitvě, psychologismu a atomizaci duševního života. Zdá se proto, že je na čase věnovat větší pozornost lidským příběhům, v nichž se nejspíše potkáváme s celými lidmi, a tedy se skutečným a plnokrevným životem. Připomeňme tu jen strhující, byť protikladnou osobnost Achilleovu, "duši rekovnou a i pěvnou, vášnivou i něžnou, trpící i vítězící, velkou v hněvu i v lásce, slavnou v životě i smrti". Nemíníme tím nikterak popírat závažnost a oprávněnost krátké básně, kterou tak vášnivě obhajoval Ed. A. Poe a Ch. Baudelaire. Souhlasíme však s P. Claudelem, že cílem umění je "hledání celků, velikých mas, ovládaných mohutnou kompozicí", kde jedinec je toliko "jedním z částečných účinků". Je to ostatně zcela v souhlase s moderními psychologickými teoriemi osobnosti, která se rozvíjí jen v tvořivé interakci se svým sociálním prostředím. Klademe-li tedy dnes důraz v genezi osobnosti na sociální kontext, nepopíráme vůbec jedinečnost a neopakovatelnost lidské osobnosti ani obrodnou sílu jejích emocí, jimž je věnována převážná část tvorby lyrické. Méně často se pak v poezii epické mění v pouhou hru slov. Poezie přišla prý do rozpaků od chvíle, kdy jsme počali číst verše pouhýma očima! Vybrané nahrávky z nestárnoucích eposů Iliady a Odysseje v podání našich předních umělců vám v sugestivní kráse mluveného slova přiblíží dávný svět dramatických bojů, svět silných vášní, lásek i nenávisti, hrdinství, oddanosti, obětavosti a věrnosti. Dát pocítit znovu vášnivou lásku a vůli k životu navzdory všem jeho strastem, k životu, který nebyl dosud oslabován samoúčelnými reflexemi a v němž se dosud nerozpadla jednota poznání, cítění a jednání, to je v podstatě smysl našeho rozhodnutí darovat do diskotéky milovníku poezie alespoň v ukázkách odkaz z nejvzácnějších. Doc. Dr. Jan Fišer

Sdílet